OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Brýlatý bůčkatý fotr is the new punk! Jako vážně. Když jsem poprvé slyšel SOUL GLO, vůbec jsem nevěděl, jak členové kapely vypadají. Představoval jsem si oprsklá skinny děcka, protože ta hudba srší energií a neuznává žánrové mantinely. Takoví BLACK MIDI v punku a metalu. Překvapení. SOUL GLO jsou prostě pupkatí, obrýlení chlápci středního věku, kteří chytli punk a začali s ním smýkat po podlaze. Ode zdi ke zdi. Od metalu k rapu.
Výsledkem je uřvaná punková energobomba, která do sebe vtáhla metalové breakdowny, screamo, ale třeba i trapové beaty a hiphop. Hrozně se mi líbí, jak zběsile a současně přirozeně SOUL GLO klouzají ze žánru do žánru, aniž byste si to uvědomili. Je v tom obrovská dávka nadhledu a drzosti. Vedle téměř metalových riffů tu stojí poblázněné taneční rytmy, kterým sekundují žesťové nástroje, jež do vás pumpují nekonečné dávky splašené energie. S touto rozjuchaností jsou často v určité kontradikci skvělé texty, které jsou ve své podstatě obžalobou společnosti, někdy ostřejší, často také zraňující i zranitelné. Samozřejmě tu najdeme i humor, ale poměrně hodně s absurdní nebo trpkou příchutí. Tomu všemu hodně pomáhá postava s mikrofonem. Pierce Jordan je slovní kulomet s brutální kadencí a silnou průrazností.
Je znát, že SOUL GLO nejsou žádní nováčci. „Diaspora Problems“ je jejich čtvrtou deskou a členové kapely mají poměrně bohaté předchozí zkušenosti. Novinka je první deskou pensylvánského kvarteta pod Epitaph Records. Celá deska má provokativní nádech v textech, které neberou zajatce a střílí se stejnou vervou do vlastních řad jako na objekty, které bývají standardním terčem arsenálu hardcorepunkové scény.
Svým způsobem je přidrzlý i zvuk. Zvonivě drnčící vyvýškovaná basa, zpěv, který je mnohem vytáhnutější než u jiných podobných kapel. A pak je tu ten šílený žánrový koktejl do kterého SOUL GLO namáčí i hodně pestrou a pečlivě vybranou partu hostů. Například zvučná jména z rapu, jakými jsou MOTHER MARYROSE nebo MC KINLEY DIXON.
Ať si ale vezmete jakoukoliv část alba, tak má velmi svěží jiskru a tah na branku. Přitom si ovšem vzpomenetei na absolutní základy, jakými jsou třeba BAD BRAINS. „Diaspora Problems“ je dynamická deska, která je velmi intenzivní, a to jak v tom, jak je složená po hudební stránce, tak také ve smyslu výpovědi.
Uřvaná punková energobomba, která do sebe vtáhla metalové breakdowny, screamo, ale třeba i trapové beaty a hiphop.
8,5 / 10
Pierce Jordan
- Vocals
Ruben Polo
- Guitar
GG
- Bass, Vocals, Programming
TJ Stevenson
- Drums
1. Gold Chain Punk (whogonbeatmyass?)
2. Coming Correct Is Cheaper
3. Thumbsucker
4. Fucked Up If True
5. Jump!! (Or Get Jumped!!!)((by the future))
6. Driponomics (feat. Mother Maryrose)
7. (Five Years And) My Family
8. The Thangs I Carry (feat. BEARCAT)
9. We Wants Revenge
10. John J (feat. Kathryn Edwards and Zula Wildheart)
11. GODBLESSYALLREALGOOD
12. Spiritual Level Of Gang Shit (feat. McKinley Dixon and Lojii)
Diaspora Problems (2022)
Songs To Yeet At The Sun (2020)
The Nigga In Me Is Me (2019)
II (2016)
" " (2015)
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.